Nábřeží nejen paromilů

Ale sjeli se sem i veteráni benzínoví a docela mě překvapila jejich početná kolekce. I replika pradědečka elektromobilů z r. 1906 se tu objevila. Proto mi dovolte – a milí skalní šotouši promiňte – abych tuhle reportáž věnoval především gumokolkám. Ostatně o tom nejmilovanějším objektu našeho zájmu, parních lokomotivách v měřítku 1:1, tato reportáž stejně být nemůže, když v Hradci na nábřeží koleje nevedou.

Vylákala mne sem Zbyňkova reportáž z loňského ročníku, vidina těch krásných precizně vyrobených a mosazí se lesknoucích strojků a hejblátek, ale hlavně vidina toho, že se konečně sejdu i s lidmi, které zatím znám jen virtuálně z VLAKY.NET.Zcela jistě tu přece bude domácí Zbyněk, snad přijede i jeho ostravský souputník karel.f.

První překvapení mne potkalo už při přestupu na kolínském nádraží. Zjistil jsem, že se dnes expresy jmenují nejen po historických postavách, ale že mimořádně významné osobnosti mají tu čest, že některý vlak nese jejich jméno už za jejich života. Přesvědčte se:

A Zbyněk se ani nepochlubí, že má svůj vlak … © Luděk Šimek

S Karlem v jeho obvyklé červené vlakyneťácké čepici i s dalším členem klubu, Radkem, jehož tu známe jako kmotra, Veronikou a jejich dcerkou Radkou, které jsem také už znal z jejich reportáží, jsem se setkal před hradeckým nádražím, a se Zbyňkem hned u pokladny při vstupu do areálu akce. Dalším nečekaným faktem bylo množství návštěvníků, malých, velkých, čtyřnohých – hotová Matějská. Třetím překvapením pak pro mne bylo, že se sem, do parku na náměstí 5. května, sjížděla i vozidla na benzín, různých značek i stáří.

Svitla mi naděje, že v tomto oboru snad nebudu svádět konkurenční boj s jinými vlakynetovými reportéry, a rozhodl jsem se zdokumentovat je komplexně. Čímž se stalo, že výše jmenované přátele jsem viděl v životě poprvé a toho dne naposledy – prostě jsem se v davu rozplynuli.

Tak tedy – co se týče benzínové techniky, byly tu výrobky nejen českých rukou, nejen z evropské pevniny, ale i z Velké Británie, a to firma MG tu byla zastoupena čtyřmi stroji z rozpětí třicátých až sedmdesátých let. Přiznám se, že víc toho o vozidlech MG nevím, ani moudrý Google mi moc nepomohl. Tak se jimi aspoň pokochejte v galerii.

Předválečné MG z Velké Británie © Luděk Šimek

A nejen ostrov za kanálem, ale i zámoří tu bylo zastoupeno, a to přímo tou nejslavnější americkou automobilkou: Fordka ze začátku století, jen se blýskala tmavě zeleným lakem a mosazí. Její typové označení neznám, informační tabulku nemá, zato ta černá kolohnátka vpravo od ní cedulku má a ani nepotřebuje – kdo by nepoznal Lízinku, věhlasný Ford T, které pan Henry Ford v letech 1908 - 1927 sekal jak Baťa cvičky, každých 10 sekund nový vůz. (zajisté, správnější je říci, že Baťa sekal boty jak Ford auta, podle jeho vzoru pásové výroby).

Fordky © Luděk Šimek

Konečně tím nejreprezentativnějším zástupcem Ameriky byl majestátný Buick z dvacátých let. Ale neměl by se tvářit tak namyšleně. Vůbec nemusí ohrnovat nos nad našimi domácími elegány – Walter Bijou z r. 1936, stříbrný WIKOV 35 *1930 či o 3 roky mladší WIKOV 40. Od této prostějovské továrny Wichterle a Kovářík, a.s., kterou po znárodnění známe jako Agrostroj, před válkou vyrábějící nejen zemědělské stroje ale i auta, tu byl ještě kabriolet 7/28, kde číslo za lomítkem znamená rok vzniku.

Luxusní WIKOV 040 © Luděk Šimek

Luxus ale není moje doména, sympatizuji vždy s tím, co je malé a půvabné, a tak už jsem se netrpělivě rozhlížel po té své nejmilovanější, po TÉ nejkrásnější. Nu ovšem, že tu je, tváří se docela skromně a nenápadně vedle nablýskaných bouráků, i když by mohla být vzorem elegance se svojí dlouhou štíhlou kapotou a do široka rozvinutými blatníky. Má barvu slonové kosti, červenou masku, červené loukotě i sedadla a jmenuje se Aero 30.

Aero 30 – malé, ale neskonale krásné © Luděk Šimek

A kousek od ní se skví i unikátní mladší sourozenec, monopost Aero Minor – závoďák s dvoutaktním motorem pouhých 600 cm³. Do kategorie malých vozidel patří i její sousedka, Jawa 700. Ano, tento světoznámý výrobce motocyklů ve třicátých letech stavěl i osobní auta. A když to řadíme podle firem, tak je tu ještě motocykl Jawa 350 SV z roku 1938 a kolem parku objíždí zvláštní tříkolka Jawa.

Zapomněl jsem ještě na nějaké tradiční české automobilky? Ne, nezapomněl, jen si je nechávám na konec: Praga Piccolo ve dvou naprosto odlišných podobách. Ona se totiž Pikolka vyráběla od roku 1924 do roku 1941 a za tu dobu se změnila k nepoznání. A samozřejmě Tatra. Je tady Tatra 12, a pak populární „hadimršky“: Tatra 57 - vyráběla se od r. 1931 a měla ještě hladkou šípovitou masku jako Tatra 12, a vedle ní jsou čtyři různé verze Tatry 57A – černý tudor, žlutý roadster a pak takové zvláštní červené kupé - má dvoumístnou uzavřenou kabinu a za ní pomocné sedadlo v kufru.

Hadimršky se vyráběly v letech 1931 – 48 v mnoha různých verzích, i jako malý náklaďák, hasičský vůz či vojenský velitelský vůz. Chybí tady ale typ Tatra 57B, vyráběný od r. 1938 . Pozná se od „áčka“, že už má volant vlevo (při okupaci v r. 1939 došlo totiž ke změně provozu z levostranného na pravostranný) a maska není dole konkávně prohnutá, ale naopak, má spíš vypuklý tvar.

Jedna z Hadimršek Tatra 57A © Luděk Šimek

Tak, a dost už benzínu, jdeme si prohlédnout to, čemu je především určena tato velká technická pouť, jdeme na parostroje. V provedení čtyř i dvoukolovém už pilně objíždějí náměstí 5. května, přilehlé Smetanovo nábřeží i třídu Karla IV., pánům a dámám v dobové róbě tu vyhrává jazz.

Model samohybné lokomobily © Luděk Šimek

Největší respekt ovšem vzbuzuje ohromný parní válec Zettelmeyer - Konz b. Trier. Jeho řidič má i pomocníka asi osmiletého, nejspíš svého synka, prostě – David řídí Goliáše. Právě tak malý jsem byl, když ještě takováto parní monstra pracovala na silnicích.

Malý človíček se učí řídit obří monstrum © Luděk Šimek

I tady ale objíždějí benzíňáci či nafťáci. Podivný vynález z r. 1894 - motorovou jednokolku – znáte již z reportáží minulých ročníků. Traktor Lanz Bulldog mi opět připomene dětství – takový měli komedianti, když k nám přijížděli na pouť, za sebou připřaženou maringotku, za ní střelnici, za střelnicí ještě kolotoč, si to žbrblal po silnici rychlostí 5 km/h. Ten zdejší ale netáhne maringotku, má rudou standartu, jak by jel rozorávat meze. Až kdyby zafoukal vítr, viděli byste, že to není prapor budovatelů, združstevňujících lány, ale firmy Bulldog. Co mne ale obzvlášť zaujalo, je replika jednoho z nejstarších elektromobilů z r. 1906.

Dora jezdí na elektriku © Luděk Šimek

Na jazyk už se mi vtírá chuť na kafíčko, ještě jsem dnes neměl. Stánků je tu dost, ale já si rád u kávy v klidu posedím, a tak jsem zabočil do postranní ulice, není-li již otevřená nějaká občerstvovna. Byla, hned na dalším nároží, u náměstí T.G.Masaryka, ale dřív než jsem do ni vstoupil, spatřil jsem další poklad pro můj aparát, který nebyl součástí výstavy – nádherně nablýskanou červenou Škodu Felicii, sen každého kluka před 55 lety, symbol to doby, kdy se začalo létat do vesmíru, z bruselské světové výstavy přišel nový styl do domácností a interiérů a u nás povolovala sešněrovanost padesátých let. Tenhle model má vzadu ploutvičky, byl tedy vyroben po r. 1960, i tak mi přijde líto, že jej už řadí do veteránů a přitom je mladší než já.

Škoda Felicia, symbol své doby © Luděk Šimek

Zpátky mezi lokomobily, ženoucí mlátičku, parní traktor, tahající zemědělskou techniku kolem parku, i stabilní parostroje, pohánějící třeba soustruh. Ty jsou většinou původní z přelomu století i meziválečné.

Malou fotografku zaujalo, jak pára dělá výmlat © Luděk Šimek

Dole na náplavce u Labe jsou stánky a v nich klukovský ráj – nablýskané mosazné či chromované miniaturní parní kotle a písty, pohánějící strojky i kolotoče z Merkuru, i specielní modely, např. vakuového parního stroje. A ráj nejen klukovský – u každého pultu chumel diváků obého pohlaví a všeho věku – ale peklo pro fotografa. Museli jste nejen zaostřovat mezi mihotajícími se hlavami, ale i rozhodovat se bleskově, zda raději šlápnout na psa pod nohama nebo ušlapat děti za vámi.

Dlouho jsem to nevydržel, raději jsem sešel až k vodě a zkoušel fotit parníčky na Labi, tedy další z využití páry. Moc se nedařilo. Zrovna se zatáhlo a až doma zjistím, že snímky jsou podexponované, že se automatika mého nového aparát, s kterým to ještě moc neumím, nechala asi zblbnout odleskem hladiny. A jeden z parníků podvádí – tváří se, že je na páru, má kotel a občas zabafá z komína, ale na zádi má závěsný motor. Ale ten větší, kolesový, ten je pravý.

Kolesový parník © Luděk Šimek

Přejdu tedy raději most na levý břeh. Tam je pro změnu ráj hasičů. Na vahadle klasické ruční stříkačky zkoušejí návštěvníci svoji kondici, většina stříkaček je ale parních, čerpají vodu z řeky a stříkají ji zpátky a mraky se rozptýlily, mosaz i lak se nádherně leskne na slunci – jestlipak to zvládne ta moje automatika?

Stříkačky vyráběla firma R.A.Smekal v Praze na Smíchově © Luděk Šimek

Obdivuji zápal dobrovolných hasičů. Nejen, že jsou připraveni kdykoliv okamžitě nechat čehokoliv, i spánku, i milování, jakmile zazní siréna, a běžet na pomoc těm, kteří jsou v nebezpečí. Oni, hasiči z Tábora, Svojanova, Kvítkovic u Českých Budějovic, věnují hodiny a hodiny práce starým stříkačkám (většinou od firmy R.A.Smekal, Praha-Smíchov), aby je mohli přivézt z Jižních Čech až do Hradce a blýsknout (doslova) se tu s nimi.

Hasiči přijeli z Tábora, Svojanova, od Budějic ... © Luděk Šimek

Je čas něco spolknout. Vracím se do areálu, řadím se u jednoho z četných stánků do fronty na domácí bramboráky obřích rozměrů – podávají je na váhu, 10 dkg à 16 Kč, žádný nejde pod 60 Kč. Opět i tady potkávám hasičky v krojích rádoby historických, ale spíš kýčovitých.

Návštěvníci zkoušejí své síly na ruční stříkačce © Luděk Šimek

Ještě jednomu oboru jsem se dnes nevěnoval – zahradní železnici. Mají tady na nám. 5. května stálý okruh, zakreslený dokonce na mapě jako Dětská železnice, vagonky na něm tahají mašinky parní i elektrické. Pravda, nejsem přílišným obdivovatelem tohoto druhu modelů, nějak mi nesedí, že na zmenšeninách vozidel sedají lidé v měřítku dětském i dospělém. (Čekám, že se hned ozve poznámka, že ze mne mluví bledá závist – mne nenechají svézt, že bych jim to rozsednul.) Trochu si ale ta minidráha u mne napravila reputaci, že má i funkční zabezpečovací zařízení – na zhlavích svítí návěstidla, na přechodech blikají výstražníky, tak jsem jí taky věnoval pár snímků.

Páru na kolejích tu zastupuje alespoň zahradní železnice © Luděk Šimek

Pak už na mne definitivně dolehla únava z courání výstavištěm a prodírání davem. Vydal jsem se na nádraží. Tam na mne čekalo poslední překvapení – u nástupiště 1A stál RegioPanter, připravený k odjezdu do Pardubic, a já se musím přiznat, že Panterem jsem se dosud nesvezl. Zkrátka – dneska jsem měl jen samou kliku.

Do Pardubic nás poveze „Panter“ © Luděk Šimek

Poznámka editora:

Ten úvodní vtípek s pojmenováním vlaku se mi líbí a přiznám se, že mne nikdy nenapadl – byť ten vlak jakoby mé příjmení nesoucí jezdí už drahnou dobu. Možná je to tím, že jsem nedaleko Zlína, který byl dlouho i naším krajským městem, vyrůstal, ač se tehdy jmenoval Gottwaldov (Zlín však byl zachován jako označení centra města, což se jevilo i v názvu železniční stanice: Gottwaldov-Zlín), a proto vše vnímám jinak. Jen podotýkám, že od toho dne, kdy jistý jazykově osvícený farář v Majetíně napsal do rodného listu mého praděda příjmení Zlinský místo Zlínský, absence čárky nad třetím písmenem naši rodovou větev od původního zdroje „přídomku“ vzdaluje.

PhDr. Zbyněk Zlinský

Prameny a odkazy:

1. Mezinárodní Nábřeží paromilů
2. Dětská železnice
3. Hradecká paroplavební společnost
4. Hradec Králové – oficiální stránky města
5. Calendarium Regina 2014 - Kulturní události v Hradci Králové
6. Královéhradecký kraj – oficiální stránky
7. Královéhradecká nábřeží, Hradec Králové - přehled akcí na nábřežích
8. Hradec Králové - Smetanovo nábřeží – turistická informace
9. Hradec Králové - Eliščino nábřeží – turistická informace
10. Hradec se proměnil v město páry - Hradecká Internetová Televize